Jdi na obsah Jdi na menu
 


Homosexualita – fakty versus mýty

 Dne 7 února 1994 Evropský parlament v Strasbourgu přijal hlasováním rezoluci, která potvrzuje "rovnost práv" pro homosexuály. Jejich práva jsou uznány - zvlášť právo na sňatek a adopci dětí.

Následující text osvětluje motivy, které sehrály úlohu při přijetí této rezoluce: 

"Přestože je homosexuální způsob života stále více akceptován širokou veřejností, musíme si všimnout, že činy násilí namířené proti homosexuálům se v minulých měsících znásobili. Autory těchto činů jsou lidé, kteří podporují ideologie rasismu a extrémní pravice. Kromě toho se někteří lidé stále snaží tabu životní styl homosexuálů a bránit jim ve svobodném rozvoji jejich osobnosti. " 

Průzkum historického pozadí tohoto rozhodnutí a oprávněnost jeho závěrů, a zároveň odpovědět na následující otázky je úkolem tohoto dokumentu. Co je homosexualita? Je to přijatelný životní styl, který by měl najít své místo v systému sociálních práv, nebo je to odchylka s individuálními i společenskými rozměry, kterou je třeba léčit? 

A) HISTORIE A PROGRAM Hnutí za práva homosexuálů (the "Gay Rights" Movement) 

1. Objev homosexuality a manipulace s jazykem 

Homosexualita existovala vždy. V minulých staletích byla však považována za abnormální a vzácné chování, nikoli za speciální identitu. Jinými slovy, společnost souhlasila, že někteří lidé občas praktikovali sodomii navzdory zákazu zákona a církve. Neexistovala však představa, že by někdo mohl být homosexuálům. Tento pojem neexistoval. 

Aktivisté za práva homosexuálů systematicky poukazují na situaci ve starém Řecku, kde bylo hodně svobodných občanů, kteří praktikovali sodomii na mladé otroků. Tito lidé však sami sebe v žádném případě považovány za homosexuálů. Dospělí lidé, kteří se těšili společnosti mladých otroků, byli oddáni občany, a mladí otroci, nad kterými visela pochybnost, byli propuštěni po dovršení dvacátého roku života. 

Pojem homosexualita byl ve skutečnosti poprvé použit v roce 1869, kdy jistý maďarský lékař požádal o jeho právní schválení. Tento pojem měl vědecký podtext a umožnil diskutovat o tomto fenoménu objektivním způsobem bez negativních předsudků. Kromě pojmu homosexualita byl zaveden i pojem heterosexualita. Heterosexualita předtím jednoduše znamenala normální sexualitu, nebo jen sexualitu, nyní však může být považována za jeden z aspektů mezi ostatními hledisky sexuality. Pojmy homosexualita a heterosexualita byly zavedeny s cílem podtrhnout stejnou hodnotu těchto dvou sexuálních orientacích. 

Vytvoření kategorií homosexualita a heterosexualita posunulo tento problém do jiné roviny. Už to nebyla otázka chování, ale otázka identity. Neříká se již, že někdo praktikuje sodomii, ale se říká, že je homosexuál. Byly vymyšlené i další pojmy, které se začaly používat v diskusích o homosexualitě. Nejprve byl vytvořen pojem sexuální preference s cílem vystoupit proti tradičnímu psychického chápání, že homosexualita je sexuální deviace. Později ve snaze dokázat, že homosexualita je geneticky determinovaná, zaměnili homosexuální aktivisté tento termín za pojem sexuální orientace. Dalším všeobecně používaným výrazem je alternativní životní styl. 

V sedmdesátých letech ve snaze posílit vědomí identity jako komunity přijali američtí homosexuálové pojem "gay". Začaly se označovat a mluvit o sobě jako o "gay community".Tento výraz vyjadřoval pozitivní orientaci a nahradil objektivní a vědecky znějící pojem homosexualita. Homosexuálové chtěli navíc tímto výrazem odpovědět na argumenty psychiatrů, že homosexualita je důsledkem nešťastného dětství. Chtěli zdůraznit, že homosexualita znamená radost. 

Poté, co označili sami sebe těmto pozitivním výrazem, vytvořily homosexuální aktivisté pojem homofobickým. Tímto negativním termínem napadli opozici. Podobně jako výraz gay i výraz homofobickým je používán v médiích. Protože pojem fobie se vztahuje k určitému psychickému symptomu, pojem homofobie přesouvá obvinění z mentální poruchy z homosexuála na člověka, který je v opozici vůči homosexualitě. 

Aktivisté hnutí homosexuálů se původně připojili k hnutí za sexuální liberalizaci v útoku na rodinu jako zastaralou instituci. Uvědomili si však, že průměrný Američan je velmi silně zakotven v rodině, a proto se rozhodli zaútočit na tradiční koncept rodiny pomocí nové definice tohoto pojmu. Rodina podle tradičního chápání znamenala manželské spojení muže a ženy s možností příjezdu dětí do rodiny. Nová definice pojmu rodina však může znamenat cokoliv.Homosexuálové hovoří o svých partnerech jako rodinných partnerech. Pružné použití pojmu rodina se ukázalo pro ně velmi užitečné, protože jim umožnilo žádat o právo na homosexuální svatbu. Pokud dva spolu žijící homosexuálové tvoří rodinu, proč by jim nemělo být umožněno uzavřít sňatek se? Nadměrným používáním pojmu rodina se homosexuálům podařilo uniknout obvinění, že chtějí zničit rodinu. 

Je velmi důležité si uvědomit, jak jazyk ovlivňuje realitu. Homosexuální aktivisté to pochopili velmi dobře. Proto začaly vytvářet pojmy jako homosexuál, gay, homofobickým atd.. Z téhož důvodu změnily také definici pojmu rodina. 

2. Genetický výklad a ztotožnění se s rasovým zápasem 

Strategií aktivistů hnutí homosexuálů bylo prezentovat homosexulitu a sexuální orientaci obecně jako vrozené vlastnosti jako jsou barva pleti nebo pohlaví. Argumentovali, že člověk se rodí jako homosexuál stejným způsobem, jak se rodí jako černoch nebo žena. Tento přístup umožnil homosexuální komunitě definovat svou kampaň za uznání jako boj za lidská práva podle vzoru, který jí poskytli američtí černoši nebo feministky. Tímto způsobem oslovili veřejné mínění, aby je přijala. Politika identifikace homosexuálů s menšinami jako jsou černoši nebo utlačované pohlaví - ženy se stala hlavní součástí jejich zápasu o uznání. 

Pomocí tohoto argumentu se homosexuálům ve Spojených státech podařilo odstranit všechny zákony, které zakazovaly homosexuální projevy. Sněmovna reprezentantů přijala 18.mája 1988 návrh zákona nazvaný "The Hate Crime bill". Cílem tohoto návrhu zákona bylo bojovat proti předsudkům vůči náboženství, etnické příslušnosti a sexuální orientace. Někteří vznesly námitku, aby slovo "sexuální orientace" nebylo v zákoně zahrnuty. Nahradili ho slovy "homosexualita" nebo "heterosexualita". Návrh tohoto zákona byl ve skutečnosti sestaven homosexuální komunitou takovým způsobem, aby nikdo nemohl odmítnout podepsat tento zákon bez toho, že by neriskoval, že bude označen jako rasista nebo antisemitista. 

Jistý sympatizant homosexuálního hnutí prohlásil: 

"Největším vítězstvím hnutí homosexuálů za posledních deset let byl posun v diskusi od problému chování k problému identity. Tento tah vystavil oponentů do situace, v níž se jevily jako útočníci vůči občanským právům homosexuálních občanů, nikoli jako oponenti (podle jejich názoru) specifického antisociálního chování ". (Dennis Altmann, The Homosexualization of America (Homosexualizácia Ameriky - pozn. Překl.), New York, 1982, s. 9) 

Film Philadephia, který se objevil v kinech v roce 1994, je dobrým příkladem dobrovolného pomýleného směsování programu homosexuálních aktivistů a boje proti rasismu. Film spojuje do jedné postavy homosexuála - oběť nemoci AIDS a černošského právníka. Obě stránky této postavy jsou postiženy pronásledováním. Tvůrce filmu Jonathan Demme, který se přiznává ke své homosexualitě, o tomto filmu řekl: 

"Doufám, že jsem čistým způsobem přispěl k zápasu za rovnost práv v zemi, která je plná fobií všeho druhu, v zemi, v níž není vždy snadné být homosexuálům nebo černochům ..." (Le Point, 5. března, 1994, s. 81). 

Je však třeba zdůraznit, že mezi sociální nespravedlností, kterou museli nést černí Američané a situací, v níž se nacházejí homosexuálové existuje velký rozdíl. S homosexuály se vzhledem k zákonu vždy zacházelo jako s každým jiným člověkem. Mají stejná občanská práva. V průměru se dokonce těší výrazně vyššímu životnímu standardu a vyšší úrovni vzdělání. Pokud je někdo homosexuálům, není to vidět na jeho tváři, nedá se to rozeznat podle identifikační karty, ani to nemá žádný dopad na jeho sociální postavení. Navíc, genetický nárok, jak ukážeme později, nemá opodstatnění. 

Na tomto místě je třeba zdůraznit dvě věci: zaprvé, i kdyby byla homosexualita biologicky determinovaná, nestačilo by to k jejímu přijetí. Někteří vědci se pokoušejí najít důkaz, že genetické faktory mohou vytvořit predispozici ke kriminalitě. Netvrdí však, že by kriminalita měla být legalizována. Jiní vědci jsou přesvědčeni, že dispozice k sebevraždě je důsledkem nízké úrovně serotinu (Dr. Herman van Praag, citace z New York Times, 8. říjen, 1985). Tito vědci však nepřicházejí k závěru, že je třeba umožnit lidem s sebevražedném úmysly svobodně vyjádřit tuto touhu (ačkoli existují advokáti, kteří vystupují ve prospěch práva na sebevraždu). 

Zadruhé, je dobře známo, že psychický stav může ovlivnit metabolismus. Je tedy velmi pravděpodobné, že psychické poruchy související se sexuální deviací, mohou vyvolat hormonální nerovnováhu v těle člověka. Pak by bylo zcela samozřejmé, že vědci nacházejí v tělech homosexuálů určité hormony na specifické úrovni. V tomto případě biologický stav není příčinou, ale následkem psychické poruchy. 

3. Podvod "jeden z deseti" 

Následujícím cílem homosexuálních aktivistů jakmile budou stanoveny homosexuality jako určité identity srovnatelné s rasovou identitou bylo dokázat, že homosexuálové reprezentují významnou část americké populace. Podařilo se jim to dosáhnout pomocí Kinseyho zprávy, kterou Alfred Kinsey napsal na konci 40-tých let. Na základě svých studií Kinsey a jeho spolupracovníci tvrdili, že 10% Američanů bylo "více či méně" homosexuálních. Hnutí homosexuálů v Americe později systematicky používalo tuto zprávu jako důkaz, že homosexuálové tvoří 10 procent populace, čímž nárokovali právo politické reprezentace. Toto číslo bylo rutinně používané ve vědeckých pracích, v sexuologických vzdělávacích materiálech, vládních studiích av médiích. Číslo 10% se stalo centrálním argumentem aktivistů hnutí homosexuálů ve snaze uzákonit homosexuální způsob života a dosáhnout přijetí některých zákonů. Média přijali toto číslo jako fakt. Například noviny jako Newsweek, The Washington Post, The New York Times, The Los Angeles Times používali toto číslo v průběhu minulých deseti let. 

Všechny následující studie však tuto 10%-ní statistiku vyvrátily. Bylo rovněž prokázáno, že Kinseyho metody statistického výběru nebyly správně. Například Kinseyho vzorek obsahovala pouze dobrovolníků, kteří sami přišli na rozhovor. Kinsey dokonce vyhledával na rozhovor lidí, o kterých věděl, že jsou homosexuálové. Podle slavného vědeckého psychologa Abrahama Maslow Kinseyho metoda postupovala zkreslená, protože jednotlivci, kteří ochotně vystavují svůj sexuální život, mají tendenci být exhibicionista. Maslow se pokusil varovat Kinsyho v článku: Abraham Maslow and James M. Sakoda: "Volonteer-Error in the Kinsey Study", Journal of Abnormal Psychology, duben, 1952, s. 259-62. Maslow však neuspěl. Kinseyho zpráva navíc zahrnovala 25% vězněných trestanců. Je známo, že homosexualita je značně rozšířená ve věznicích nikoliv v důsledku přirozených příčin, ale v důsledku "příležitostí", či dokonce závazku.Kinsey ve své práci považoval za homosexuálního každého člověka, který praktikoval homosexuální způsob života v průběhu tří let od 15-tého roku života. Do této kategorie byli zahrnuti mnozí ve skutečnosti heterosexuální muži, kteří ve svých mládežnických letech experimentovali s homosexualitou. V krátkosti tedy představuje Kinseyho zpráva úplný podvod Vzniklé člověkem, který ve skutečnosti nebyl ani sociologem, ani psychologem, ale entomolog - expertem na včely, který byl při uskutečňování této studie silně motivován svými osobními cíli.Přesto, že číslo 10% bylo vědecky vyvráceno, homosexuální aktivisté věděli, že pokud jej budou dostatečně často opakovat, přejde do vědomí většiny jako fakt. 

Podle poslední studie na vzorku 3321 mužů ve věku od 20 do 39 let, kterou provedl institut Battelle Human Affairs Center ve městě Seattle, mělo za posledních deset let určitou homosexuální zkušenost jen 2% mužů a jen 1.1% mluvilo o sobě, že byly výhradně homosexuální orientovaní (Family Planning Perspective, 1993). 

Podle francouzské studie Sexual Conducts in France z roku 1993 mělo pouze 4% mužů a 2 - 3% žen ve Francii jednu nebo více homosexuálních zkušeností za celý život. Většina z těchto lidí však nejsou homosexuálové a měli jen několik homosexuálních zkušeností nejčastěji ve svém mládežnickém věku (Les comportements sexuels en France). 

4. Terorismus vůči Americké psychiatrické asociaci (American Psychiatric Association - APA) 

Hnutí homosexuálů dosáhlo jednoho ze svých velkých úspěchů v roce 1974, kdy Americká psychiatrická asociace hlasováním vyloučila homosexualitu ze seznamu duševních nemocí.Bylo to poprvé, kdy došlo k údajně vědeckému rozhodnutí hlasováním. K tomuto závěru dospěla asociace po několikaletém neustálým útočení na APA skupinou homosexuálních aktivistů.Příběh "vítězství" převyprávěl Ronald Bayer, sám sympatizující s homosexuálním hnutím, v práci homosexuality and American Psychiatry: The Politics of Diagnosis (New York, 1981). 

Do roku 1970 převážná většina psychiatrů zastávala názor, že homosexualita je mentální chorobou. Někteří psychiatři věřili, že homosexualita má fyzické příčiny podobně jako mnohé jiné mentálně nemoci. Většina však byla přesvědčena, že příčinou je deviace v sexuální orientace v důsledku určitého defektu v psychosexuálnom vývoji. Psychoanalytikové byli přesní a vždy připouštěli, že homosexualita souvisí s negativním nebo nedostatečným procesem identifikace v období raného dětství, tedy je důsledkem neschopnosti dítěte najít svou autonomii a definovat svou pohlavní identitu ve vztahu k rodičům. 

Hnutí homosexuálů obvinilo psychiatrů jako celek, že jsou zdrojem útlaku vůči homosexuálům.Prohlásily psychiatrie za "nejnebezpečnější nepřítele homosexuálů v současné společnosti."Všude se nechávali slyšet, že názor psychiatrů je rasistický a represivní. Media toto obvinění ochotně opakovali. 

V roce 1970 začali rozsáhlou akci s cílem zdiskreditovat psychiatrů u příležitosti výroční konference APA, která se konala v San Francisco. Během panelové diskuse o "transsexualizme a homosexualitě" byli psychiatři, kteří chtěli diskutovat o tomto problému, neustále vyrušováni skupinou homosexuálních aktivistů, kteří napadali každého, kdo vyjádřil kritický názor na homosexualitu. Dr. Irwin Bieber, specialista v této oblasti, byl téměř fyzicky napaden. Výroční konference musela být přerušena. 

Tatáž strategie byla použita na konferenci v roce 1971, na níž jeden z vedoucích představitelů hnutí homosexuálů prohlásil: "Psychiatrie prohlásila proti nám nemilosrdnou vyhlazovací válku.Můžete to chápat jako naše prohlášení války proti vám. "Po mnohém zastrašováni homosexuálové nakonec získali právo mít svou reprezentaci všude tam, kde se diskutovalo o homosexualitě. 

V roce 1974 se homosexuálům nakonec podařilo přinutit APA, aby odstranila homosexualitu ze seznamu "duševních poruch". Vzápětí byl návrh podán, aby se pro homosexualitu přiřadil název "určitá forma nepravidelného sexuálního vývoje". Zpráva o tom byla široce publikována v tisku s titulky jako: "Doktoři rozhodli, že homosexuálové nejsou nenormálních". Někteří psychiatři se však postavili proti tomuto rozhodnutí a požádali o uspořádání referenda o této otázce, na němž by se účastnili všichni členové APA, což znamenalo několik tisíc psychiatrů. Homosexuální aktivisté však výrazně zalobovali a rozeslali všem členům dopis, ne svým jménem, ale jménem APA, v němž žádali o podporu návrhu, který již APA přijala, protože v opačném případě by došlo k diskreditaci organizace v očích veřejnosti. Členové APA potvrdily toto rozhodnutí 58 procenty. 40% členů hlasovalo proti, nebo se hlasování nezúčastnilo. 

Je třeba poznamenat, že psychiatři nejsou nutně psychology a už vůbec ne psychoanalytik.Psychiatři jsou připravováni tak jako jiní lékaři, kteří považují za nemocného takového člověka, který si stěžuje na určité symptomy. Pokud se homosexuálové cítí zdraví, psychiatři nemají žádný důvod myslet si něco jiného. Nicméně stále existuje skupina psychiatrů, kteří jsou jednomyslně přesvědčeni, že homosexualita je abnormální stav: Míní se tím skupina psychoanalytik, kteří se dívají na lidi zevnitř a jsou schopni objevit podvědomé zranění, které se nacházejí v pozadí homosexuálního nutkání. Ve skutečnosti neexistuje psychoanalytik, který by si myslel, že homosexualita je zdravá. 

Poznámka: Světová zdravotnická organizace (WHO) odstranila homosexualitu ze svého seznamu nemocí až v lednu 1993. 

5. Terorismus vůči lékařské obci a obětování veřejného zdraví 

V době, kdy objevili virus HIV, původce AIDS, tato nemoc byla rozšířena převážně u homosexuálů. Homosexuální komunita se proto ujala vedení v boji proti této chorobě. Ze strachu, že by mohl být AIDS chápán jako soud proti nim, zvláště v zemi jako je Amerika, která křesťanský základ je stále silný a myšlenky o Božím soudu jsou velmi rozšířené, začali homosexuálové aktivně bojovat proti jakémukoli pokusu použít AIDS jako argument proti jejich způsobu života. Konaly se do vlastního zápasu proti AIDS. Většina asociací, které se zabývají předcházením AIDS a péčí o pacienty s touto chorobou, například známá Act UP, byla založena homosexuály. Tyto organizace, vydatně financované ze strany vlády a homosexuální komunity, mají velmi silný vliv na politiku týkající se veřejného zdraví. Hrají dominantní roli v médiích a při tvorbě veřejného mínění o všech otázkách, které souvisí s AIDS. Působení těchto organizací mělo za následek dva devastující účinky, které ohrožují zdraví veřejnosti. 

Nejprve se homosexuálním aktivistům prostřednictvím této lobbistické aktivity podařilo zabránit ustanovení strategie systematického lékařského vyšetřování, která by zastavila epidemii.Podobná strategie účinně zastavila epidemii syfylisu ve čtyřicátých letech tohoto století a byla účinně použita při všech ostatních epidemiích. V případě nemoci AIDS většina lékařů všestranně požadovala její použití. Navzdory této snaze se homosexuálnímu hnutí podařilo tomuto zabránit.Argumentovali, že systematické vyšetřování by se rovnalo segregaci homosexuálů, protože tato choroba se rozšířila hlavně mezi nimi. Tvrdili, že tento přístup by jen zatlačil epidemii do podzemí v důsledku strachu z diskriminace homosexuální komunity. Nicméně reálným výsledkem, který přineslo neuskutečnění této strategie ve většině západních zemí je, že přibližně polovina nositelů viru HIV netuší, že jsou pozitivní a pravděpodobně nakazí další lidi. 

Kongresman W. Dannemayer, autor práce Shadow in the Land: Homosexualita in America (Stín v zemi: Homosexualita v Americe - pozn. Překl.) (Ignatius Press, 1989), řekl: 

"Homosexuální komunita byla postavená před reálnou volbu, kdy se nemoc AIDS poprvé objevila v této zemi. Měli možnost buď trvat na tom, aby mohli nerušeně pokračovat ve svých homosexuálních praktikách bez problémů ze strany zdravotnických orgánů, nebo se mohli vystavit omezením a procedurám, které byly v minulosti ověřené při léčení pohlavně přenosných chorob, a současně se vzdát myšlenky absolutní sexuální svobody alespoň do doby, kdy se podaří odstranit tuto chorobu. Rozhodli se chránit svou sexuální revoluci a pokračovat v ní s vědomím, že tím vystavují riziku smrti desítky tisíc lidí z řad vlastních sympatizantů "(p. 188). 

Dále dodává: 

"Chování homosexuálů vzhledem k nemoci AIDS je nejlepším důkazem, že je správné tvrzení některých psychologů, kteří jsou přesvědčeni, že homosexualita je motivována sebanenávisťou, že kromě malého počtu výjimek se zdá, že homosexuálové jsou odhodláni zabít jeden druhého v posledním smrtelném objetí" ( s. 192). 

Pro ilustraci může posloužit případ lázní v San Francisku. Tyto lázně se staly známým místem setkávání homosexuálů, kde docházelo k stovkám homosexuálních pohlavních styků každý večer. Magistrát města se pokusil zavřít tyto lázně pro ohrožení zdraví. Homosexuální komunita se však postavila proti tomuto rozhodnutí. Uplynulo několik let, než se podařilo zavřít většinu z těchto lázeňských domů (Dannemeyer, p. 189). 

Druhým důsledkem reakce homosexuální komunity byla propagace kondomů jako jediné ochrany proti AIDS. Jelikož se prokázalo, že kondomy mají velmi vysoké procento selhání, které může být až 20%, politika propagace kondomů je evidentně vražedná. Asociace zabývající se prevencí proti AIDS uspořádaly pod záminkou prevence proti této chorobě rozsáhlý sexuální-vzdělávací program na středních školách a univerzitách. V rámci těchto programů učí mladé lidi o všech možných formách sexu. Je jasné, že hlavním cílem těchto programů není prevence proti AIDS ale podpora nemravnosti. Reisman a Eichel, autoři knihy Kinsey, Sex, and Fraud (Kinsey, sex a podvod - pozn. Překl.), Oprávněně veřejně kritizovali falešnost těchto programů: 

"Sexuální výchova o AIDS se stala nejmocnějším urychlovačem tohoto problému. Vedla snad k nejhoršímu farizejství naší doby: předstíráte, že poskytujeme dětem výchovu k bezpečnému sexu, ale ve skutečnosti podporujeme program, který jim doporučuje volný sex, a nutí je osvojit si krajně riskatný způsob chování "(Judith A. Reisman a Edward W. Eichel: Kinsey, Sex, and Fraud, Huntington House Publishers (POBox 53788 Lafayette, Lousianna, 70505 USA), s. 218).

6. Právo na sňatek a adopci dítěte 

Evropský Parlament v Strasbourgu přijal 7. února 1994 hlasováním rezoluci o akceptování sexuální orientace jako skutečnosti, která je dána narozením, podobně jako je barva kůže nebo pohlaví, a žádal o úplné uznání homosexuality. Tato žádost obsahovala právo na sňatek a stejné sociální výhody, které mají heterosexuální sňatky, a právo na rodičovství prostřednictvím umělé inseminace nebo osvojení. Tyto zákony již existují v Dánsku. 

Podle jedné studie provedené ve Francii v roce 1993 má 39% homosexuálů touhu mít děti (enquête réalisée en Rhône-Alpes par l'Agence francaise de lutte contre le Sida, Le Quotidien du médecin, 21. pros. 1993). Tento fakt jasně říká, že pokud nebude obrácený příznivý trend v oblasti zákonů ve vztahu k homosexuálům, brzy bude existovat mnoho dětí, které budou vychovávány v homosexuálních rodinách a komunitách. Pokud se vezme v úvahu popularita pedofilie mezi mnoha homosexuály, tyto děti mohou očekávat to nejhorší. 

7. Nová sexuální výchova: homosexualita 

Jedno z práv, o které homosexuálové nejvíce žádají, je právo učit o homosexualitě ve školách.Jejich cílem je svobodně získávat děti a mladé lidi. Ve skutečnosti to už dělají: Project 10 je aktivní asociace v Los Angeles, která povzbuzuje středoškolských studentů, kteří si myslí o sobě, že by mohly být homosexuály, aby navštěvovaly jejich setkání a poznávali homosexualitu.

Jejich přesvědčování se rozšířilo na malé děti. Tato homosexuální komunita neustále rozšiřuje dětskou literaturu na podporu homosexuality na státních školách a veřejných knihovnách. Jedna z těchto knih má název "Daddy's Roommate" (Očkov spolubydlící - pozn. Překl.). Kniha zobrazuje dítě, které bydlí u svého homosexuálního otce. Jiná kniha s názvem "Heather Has Two Mummy" (Heather má dvě maminky - pozn. Překl.) Vypráví příběh o dívce, jehož matka je lesbička. Záměrem těchto knih je indoktrinovať děti, aby přijaly představu "rodiny", která má dvou homosexuálních "otců" nebo dvě homosexuální "matky". Současně se snaží připravit lidi na to, aby přijali myšlenku umožnit mužským homosexuálem adoptovat děti a lesbičkám nechat se uměle oplodnit. 

Sexuálně výchovné programy na středních školách a univerzitách ve Spojených státech aktivně podporují homosexualitu. V rámci široce používaného programu s názvem About Your Sexuality (O tvé sexualitě - pozn. Překl.), Který vytvořil Deryck Calderwood, jsou teenagerům promítány videoprogramy, v nichž lesbičky a homosexuálové hovoří o radosti a užitku z homosexuality. V týchž videu jsou na živých modelech jasně zobrazované homosexuální pohlavní akty, včetně orálního, análního a orálně-análního sexu. Dr. Calderwood vrele doporučuje svým studentům vyzkoušet si anální pohlavní styk, aby přežili "obrácenou roli", tedy pochopili to, co prožívá žena. Calderwood ve svém manuálu pro učitele varuje: 

"Upozornění: Účastníci by neměli dostat extra kopie materiálů, aby je nemohli ukazovat svým rodičům nebo přátelům. Mnohé materiály tohoto programu mají takový charakter, že pokud by jejich ukázali lidem mimo kontext samotného programu, mohlo by to vyvolat nepochopení a problémy "(Kongresman Wm. Dannemeyer, Shadow in the Land, homosexuality in America, Ignatus Press, San Francisco, 1989, s. 161-69). 

V článku "Sex Education in the Future" (Sexuální výchova v budoucnosti - pozn. Překl.) Uveřejněném v časopise Journal of Sex Education and Therapy autoři dr. Lester Kirkendall a dr.Roger Libby napsali, že v blízké budoucnosti budou programy sexuální výchovu "hledat sexuální vyjádření ... s partnerem stejného pohlaví a navzdory generačním hranicím ". Předpokládá se, že "dojde ke snížení pocitů viny a tato partnerství budou považovány za legitimní". (J. Gordon Muir, "From Prudery to 'Freedom', A Brief History of the Sexual Revolution" (Od prudérie k 'svobodě', Stručná historie sexuální revoluce - pozn. Překl.) The World and I, s. 577-97 

Není žádným překvapením, že homosexuálové mají eminentní zájem o výchovu malých dětí.Francouzský psychoanalytik Tony Anatrella říká, že mnozí učitelé sexuální výchovy jsou evidentně motivováni vědomými nebo podvědomým pedofilních tužbami uvést děti do oblasti sexu. Například francouzský autor románů Michel Tournier, který se otevřeně přiznává ke své homosexualitě, napsal mnoho knih pro děti. Jeho poslední román vypráví příběh o prince, snoubenku znásilnili. Dítě, které vzejde z násilného početí, se zapřísahal, že zabije svého otce.Knížka zobrazuje sérii sexuálního a fyzického násilí. Lze ji nazvat úvodem k sadomasochismu (Edition Signe de piste, collection Angus). 

8. Od homosexuality k pedofilii 

Výsledkem intenzivního lobbingu ze strany homosexuálního hnutí byla homosexualita nejen zbavena jakéhokoliv postihu, ale byla snížena i věková hranice pro legální homosexuální vztah.V Anglii byla tato hranice snížena v roce 1994 z 21 na 18 let. Požadavkem homosexuálních aktivistů, za kterou demonstrovali před budovou anglického parlamentu, byla hranice 16 let. Ve Francii byla v roce 1984 zřízena hranice 15 let, což je stejný věk i pro začátek legálního heterosexuálního vztahu. Tato hranice se považuje za vítězství "sexuální většiny" nad skutečnou většinou. Znamená to, že dospělý člověk, který svede patnáctiletého chlapce, je nyní plně chráněn zákonem. Rodiče nemají téměř žádné právo do toho zasáhnout. 

Někteří aktivisté za práva homosexuálů dokonce lobbují za právně přijetí pedofilie. Jako příklad může sloužit North American Man-Boy Love Association (Nambu), která je registrovanou asociací pedofilů v Americe. Tato organizace žádá uzákonění pedofilie. Obracejí se na práva dětí předstírají, že malí kluci mají totéž právo jako dospělí mít homosexuální vztahy, a společnost by neměla potlačovat jejich přirozenou potřebu po takových zkušenostech. Jejich heslem je: "Sex před osmým rokem, nebo pozdě" ("Sex before eight or it's too late"). Nambu se pravidelně účastní Gay Pride Parades (pochody homosexuálů). 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář